OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už to jsou téměř dvě dekády, kdy vyšel animovaný seriál AVATAR: LEGENDA O AANGOVI a způsobil velký rozruch mezi fanoušky fantasy světů. Dobrodružství v universu, kde žijí národy, jež ovládají vždy jeden přírodní živel (voda, oheň, země a vzduch), bylo cool zasazení pro příběh malého kluka, který je vtělením “Avatara”, tedy má potenciál ovládnout všechny živly. V mnoha ohledech to připomínalo dětsky magickou alegorii na tibetského Dalajlámu. Do kresleného dětského seriálu se podařilo dostat vlastně celkem slušně strukturované vyprávění o dětství, předurčení, povinnostech a obětování se. Seriál si při tom uchovával super balanc mezi vážnými, akčními a dobrodružnými tématy.
První pokus o hrané zpracování původního příběhu však dopadl naprosto tragicky. M. Night Shyamalan natočil v roce 2010 film Poslední vládce větru, který se snažil do necelých sto minut shrnout děj dvacetidílného seriálu. Navzdory slušnému promu a poutavým trailerům to dopadlo katastrofou. Vyprávění bylo velmi zrychlené a jako celek nefungovalo. Filmu se podařila celkem solidní výprava, ale nedůstojně zpracovaný komprimovaný příběh ho odsoudil do propadliště dějin.
I tak se našel další odvážlivec, který se nedávno pokusil o to samé. Albert Kim, který za seriálem AVATAR: LEGENDA O AANGOVI stojí, je ze všeho nejvíce scénárista, a tak tu byla šance, že by výsledek mohl přeci jen dopadnout mnohem lépe. Navíc už z prvních trailerů bylo znát, že má předlohu v dokonalé úctě a bude se snažit z víceméně dětského materiálu vykřesat trochu dospělejší fantasy, kde si bude moci dovolit pracovat s předlohou trochu odvážnějším způsobem.
Příběh zůstává věrný první sérii kresleného seriálu a i když je trošičku zkomprimovaný, není to tolik znát. Dostáváme se tedy do světa, kdy se ve kmeni „Vládců větru“ znovuzrodila esence Avatara, který má sílu ovládnout všechny živly. Toho času se tato enetita nachází v těle jedenáctiletého Aanga, který se primárně učí se ovládat magii svého živlu. Jeho předurčený osud se mu ale moc nelíbí. Místo studia by si rád hrál a dělal věci, které děti v jeho věku prostě rády dělají. Proto jednoho dne uteče a řízením osudu se vrátí až po sto letech. Mezitím se ale svět změnil. Národ ohně se snaží podrobit si ostatní kmeny a téměř vyhladil všechny vládce větru. Aang si to samozřejmě klade za vinu a získává první spojence na cestě k nastolení ztracené rovnováhy.
Seriál je skvěle nacastován. Postavy opravdu velmi věrně opisují předlohu. Pokud jde o to, jak herci vypadají, tak není možné mít žádné výtky. A to se týká i CGI postav, ať už jde o přízraky ze světa duchů nebo o jiné příšerky. CGI tu bohužel už méně funguje v exteriérech a interiérech, kde prostě cítíte bluescreen. Svět je tak nějak málo fyzický a příliš graficky začištěný. To se pak týká i kostýmů a doplňků, kterým by prospěla určitá „špinavost“, protože pak by svět jako celek působil mnohem více realisticky.
Oproti animované předloze lze konstatovat, že je tu několik scénáristických zlepšení a několik zhoršení. Ku prospěchu tu je, že už od počátku naznačuje děj další série a představuje postavy, které v původní verzi měly prostor mnohem déle. Současně ale některé vztahy trochu zjednodušuje, hlavnímu hrdinovi do značné míry bere jeho dětskost a v některých scénách diváka ochuzuje o určité napětí, protože jisté pointy prozrazuje příliš brzo. A když už jsme u té dětskosti, tu jsem schopen asi akceptovat. Chápu, že účelem bylo vytvořit seriál pro odrostlejší publikum, takže Aang tady má mnohem méně prostoru na to dělat své ztřeštěné „klukoviny“. Bohužel trochu zamrzí to, že snaha o dospělejší materiál se nepropisuje do vztahů mezi postavami. Oproti kreslenému seriálu jsou mělčí a mnohem méně prokreslené, což bych nečekal.
Co naopak celkem funguje jsou bojové scény, kde je i vidět, že každý „element“ je spojen s trochu jiným existujícím bojovým uměním. Nejde tedy o takové zjevení, jako byl nedávný One Piece, který také převáděl animovaný materiál do hraného, ale rozhodně se nejedná o průšvih, jakým byl pokus v roce 2010. Za mě velmi solidně odvedená práce, u které se budu těšit na pokračování.
Hraná verze dvě dekády starého fantasy animáku s velmi věrným castingem. I přes nějaké mouchy se těším na pokračování.
6,5 / 10
USA, (2024–2025), 15 h 16 min (Minutáž: 47–64 min)
Tvůrci: Albert Kim
Režie: Michael Goi, Roseanne Liang, Jabbar Raisani, Jet Wilkinson
Scénář: Albert Kim, Michael Dante DiMartino, Bryan Konietzko (více)
Kamera: Michael Balfry, Michael Goi, Stewart Whelan
Hudba: Takeši Furukawa
Hrají: Gordon Cormier, Kiawentiio, Ian Ousley, Dallas Liu, Paul Sun-Hyung Lee, Ken Leung, Daniel Dae Kim, Tamlyn Tomita, Yvonne Chapman, Elizabeth Yu, James Sie
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.